VÝSTAVA V MUZEU: Každá krátká návštěva mně je milá| Václav Sika| Obrazy a objekty

Galerie

24.6.2021-29.8.2021

Srdečně zveme příznivce tvorby Václava Siky do sálku Muzea příhraničí, kde se uskuteční výstava s názvem více než příznačným " KAŽDÁ KRÁTKÁ NÁVŠTĚVA JE MNĚ MILÁ".

Natura ludens Václava Siky, Marcel Fišer

Václav Sika žije v průmyslové Kdyni na jižním okraji Chodska, kde v jednom šedém paneláku má svůj suterénní ateliér. Možná právě to vysvětluje, proč se ve své tvorbě zabývá přírodou a proč jsou jeho obrazy a objekty tak výrazně barevné: jakoby v přírodě a v umění hledal únik z nevlídné všednosti života… Ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a také v tomto případě je mozaika uměleckého osudu poskládána z mnoha různých kamínků. Kdyně leží v krásné krajině podhůří Českého lesa, kde Václav Sika prožil své dětství ve vesnici Starec vzdálené od ní jen pár kilometrů. Je to romantický kraj s mohutnými kopci, na nichž kdysi stály středověké hrady Herštejn a Rýzmberk, z nichž dnes zbyly pouze romantické rozvaliny, skryté v nádherných bukových lesích. Není divu, že sem v minulosti přijíždělo „za motivem“ hned několik slavných českých malířů; ostatně i největší český obraz krajiny, ohromné téměř čtyřmetrové panorama kdyňského údolí z vrchu Korábu Aloise Kalvody, je dnes vystaven ve zrušené kdyňské synagoze.

Také na počátku Sikovy cesty k modernímu výrazu byla krajinomalba, a sice toho druhu, jak ji pěstoval a vyučoval plzeňský malíř Jiří Patera, který ovlivnil celou řadu výtvarníků regionu. Přestože Sika nechodil do jeho proslulých kursů a setkal se s ním jen párkrát, stačilo to, aby jej nasměroval k uvolněné moderní malbě. Po roce 1985 maloval asi dva roky v jeho stylu, poté si však – na rozdíl od mnoha Paterových epigonů – uvědomil nebezpečí, které se skrývalo v plané nápodobě, a vydal se na vlastní cestu. Postupně si vytvořil nepopisný styl, kde krajina sice zůstala přítomna, ovšem nikoliv už svým „malebným“ celkem, nýbrž výřezem či detailem, často stylizovaným až do podoby ornamentu. Tento vývojový posun v jeho tvorbě by se dal metaforicky opsat jako zaostření či přiblížení pohledu, podobně jako když otočíme kolečkem na dalekohledu. Tradiční kompozice v horizontálních plánech od popředí po obzor se tak rázem změnila na geometrickou strukturu opakujících se prvků. Sika nemaluje les, nýbrž sled kmenů, nikoliv rybník, ale rytmus vln na hladině, nikoliv louku, ale přes sebe poskládaná stébla. Tyto motivy pak ve vysoce stylizované podobě objevují v jeho obrazech a objektech, malovaných hladkým rukopisem a jasnými barvami, kde velkou roli hraje právě drobnopisné opakování jednoho motivu – lístku, vlnky, větvičky… Opakování však není jednotvárnost. Příroda je založena na podobných, a přece nikdy ne zcela stejných prvcích, a právě tento princip najdeme i v Sikových obrazech. Prvek opakování se však v jeho tvorbě projevuje ještě jinak. Sika s oblibou rozvíjí své motivy v cyklech – vedle oblíbeného triptychu jsou to v posledním období rozsáhlé série tvořené až 12 obrazy, v nichž variuje jedno základní téma. I proto jsme vložili slovo „opakování“ do záhlaví výstavy, která chce představit jeho novou práci. Ale vraťme se ještě k obsahu jeho tvorby. Abychom byli přesní, již několik let v ní souběžně vedle sebe existují dvě polohy. V některých obrazech ještě najdeme konkrétní motivy (například cyklus Stromy, který v nedávné době vystavil hned několikrát), převažují však ty, kde už odkaz na vnější realitu mizí. Obraz přestává být odrazem viděného a stává se jeho malířskou parafrází. Sika postihuje přírodu jakoby zevnitř, když prostřednictvím ryze abstraktních elementů vyjadřuje vztahy a principy, na kterých je založena. Tento princip najdeme již dlouho v objektech, které jsou ze své podstaty neiluzivní, v poslední době se objevuje i v jeho obrazech. Nikoliv náhodou právě nyní z ačal kombinovat malbu s objektovými prvky, které obraz mění v reliéf. Objekt a obraz se ale přiblížily i jinak: podobně jako objekty, které lze většinou různě měnit a přestavovat, i obrazy mohou být nyní různě orientovány (neboť zde není žádné „nahoře“ či „dole“), mohou dokonce ležet na zemi, zmíněné série lze skládat do různých kombinací. Sika si tak ve svém vývoji osobně prošel jednu z epizod historie moderního obrazu. Ten se kdysi proměnil z „okna“, kterým se zeď prolamuje do jiného prostoru, v ploché „hrací pole“, na němž se odehrávají abstraktní vztahové hry. Pak se ukázalo, že ani tato změna není definitivní (a co v umění je?). Spíše je tomu jako v horolezectví: poté co byla objevena a popsána nová cesta na vrchol a ten první sklidil zaslouženou slávu, stala se jednou z možností, jak dospět k cíli. Sika není žádným novátorem, ovšem na druhé straně ani nic mechaniky nepřebírá. Vše, k čemu dospěje a co si pro sebe objeví, má logické opodstatnění v jeho předchozí tvorbě a platí to i o těchto „abstraktních“ obrazech. Ostatně právě princip hry je v jeho objektech přítomen již dávno. Koresponduje s tím, že přírodu a bohatství jejích tvarů chápe dynamicky, tedy jako otevřenou, nestále se překupující strukturu, kterou člověk dokáže vnímat jako estetickou kvalitu. Je to příroda, která se nikdy neopakuje. Příroda, která si hraje.

Text vypůjčen ze stránek umělce

Informace o akci a jejím konání